Medvěd.

Svit jara zlatí kouty šedých ulic

i slepá okna, začazené krámky.

Již vlašťovice, pod střechu se tulíc,

své hnízdo lepí na kouzelné zámky,

jež ze starých jsou domů sčarovány;

vždyť víla Radosť nyní v každém sídlí,

vždyť vlétá v jejich otevřené brány

zvěsť o blahu jak zázrak zlatokřídlý.

Hle, úsměv letí uličkou tou těsnou,

a kdož ví, jaké tužby za ním vlétnou!

V to dusno svěží vítr dýše vesnou,

v to ticho náhlý šumot s bujnou flétnou;

hle, všecka okna – jako hradů střílny –

jsou číhajících plna. Hlahol roste;

pan mistr, zvědav, vyskočil si z dílny:

co se to blíží? jací jsou to hosté?

Ó jaro, jaro, dobo tažných ptáků!

co se to hemží ve tvé hravé záři?

Hle, po uličce dětí jako máku,

a v prostřed roje – hejsa! medvědáři!

Hrá na píšťalu, kráčí odměřeně

ten snědý Rumun s ženou otrhanou,

a chlapec opičku má na rameně;

ó šťastná okna, pod kterými stanou!

Již postanuli u zahradní zídky,

s níž střemcha kučery své vonné spouští,

a přes niž hledí růžolící dítky

jak tulipánky pod šeříku houští;

tam šplouchá voda v škebli staré kašny,

déšť slunných jisker zlatem od ní stříká;

teď žena tamburinu vzala z brašny,

a Rumun za provaz rve tanečníka...

Rve vzhůru jej. Kol zvučí ptáčků trylky,

všem jest tah volno, každý zrak se směje,

všem veselosť hrá v taktu každé žilky,

vždyť slunce májové až v duši hřeje!

Tu letí žert, tam šuškot dovádivý,

tu skočí vtip, tam odveta jej lapí,

a v smíchu, zpěvu, jasu medvěd sivý

se nechtě zdvihá na své zadní tlapy.

I tančí, – s kruhem v nozdrách, s kyjem v týle,

a na ten opičku mu posadili;

on tančí dál, a mně se zdá té chvíle,

ten medvěd jatý, těžký, zasmušilý,

když otrocky se v skočné šprýmy nutí,

v té svojí mračné směšnosti až děsný,

i s černým stínem pitvorných svých hnutí

že náleží v ten slunný obraz vesny!

Ba zdá se mi, že bez něho zjev jara

by necelý a vadný byl i lživý!

Vždyť rozkoš věčná, stotisíc let stará,

se vlastní, sladké, žhoucí síle diví,

a nevěřil bys ani v pravdu její,

stín kdyby černý ve tvé duše tísni

se nerozhoupal k medvědímu reji

a nemručel si vzdorně k jarní písni.