MEDYNIA GLOGOWSKA.

Nad hlavou první, druhá hvizdly hluše,

již hustě lítají.

Skrčeni, vtipem rozpačitým, suše

je hoši vítají.

Houfnice páté tryskem najíždějí. –

Buď, Pane, vůle tvá!

Jak osud silnu učiň duši její:

Matičko ubohá,

hleď, hvězdou budu, u nás nad lesinou

světýlkem planoucím

a v daleku, jak roky jdou a minou,

blednoucím, hasnoucím.

List otcův líbám v duchu, vaše vlásky,

děvčátko vzdálené.

A vlna těžká, strašný příboj lásky

zalévá srdce mé,

k těm, kteří trpí. Srdce zmučeného

křeč tupá jihne v něm

i úzkost, úzkost nad národu mého

přehořkým kalichem.

Lukášku, Vávro, chlapci ušlechtilí

z moravské dědiny,

Bůh rozsoudí. My, čestni, jak jsme žili,

umřeme bez viny.

„Vpřed!“ Běží, běží dle povelu mého

zřidlými řadami...

Ježíši tichý, srdce pokorného,

smiluj se nad námi!...