MĚJ MNE RÁD!

Slyším hlas tvůj, jako hudbu

tichem noci něžně znít,

ba míň ještě, domnívám se,

že to brouček ke mně vlít',

když v noc slyším zaznívat:

měj mne, milý, měj mne rád...

Srdce moje hlas ten hladí,

duše má se pod ním chví,

jako pták, jenž přitulil se

v drobné hnízdo pod větví,

aby vánek slyšel vát:

měj mne, milý, měj mne rád!

Sladké mlčení nás spíná,

které božskou písní jest

plnou snů a plnou touhy

s tichem noci, září hvězd,

a já slyším v dálce hrát:

měj mne, milý, měj mne rád...

Měj mne rád! Jak jinak možno!

V trosky spíš se sřítí svět,

než neslyšet více zníti

nejkrásnější ze všech vět,

již mi říkáš, když jdeš spát:

Měj mne, milý, měj mne rád!