Měj rty mé, které duší těla jsou,

Měj rty mé, které duší těla jsou,

a líbej míň a dlouze raději,

když lásce líp – jít moří záplavou,

než v dešti drobných něhy krůpějí.

A v tvém-li zachvívám se objetí

jak v bouři list a můj když prosí zrak

o smilování tvoje v dojetí –

mne ještě líbej – ještě dlouze pak –

až ke snu, abych toužila ti vstříc

i v snu i v bdění svém, jak v prvním dni,

a polibek, jímž zulíbáš mi líc

kdys naposled, přec nebyl poslední.

Až oči zavru, budu v každý čas

mít lásku tvoji skrytu v stínu řas.