Měkkejši.

Jen nebýt měkkým tak v té denní vřavě; –

toť nejhorší jest, neukázat rohy,

když na jehly tě bere komár mnohý

a když má v zobci, myslí, že má v hlavě.

Ty myslíš si: „Jdu světem pohrdavě,

co lidský soud? – mám v prsou svých své bohy!“

– ne, brachu! – ty jsi lidem přeubohý,

a bozi jinou mají starost právě.

A tam, kde v prach se rozpad’ motýl měkký,

kornatý šnek a rak přetrval věky

a v tisícleté na nás zeje skále. –

Aj, říkáme to, vidíme to stále

a přec my měkkejši jsme jako děti

a nechcem tomu nějak rozuměti.