Měl jsem dítě, dcerku zlatou.

Měl jsem dítě dcerku zlatou,

krásnou jako zoru,

s růžným líčkem, s rusou hlavou,

jako kněžku usměvavou

vil bělostných čarovného sboru.

A já stále hleděl na ni,

vším mně v světě byla,

stále krás jsem viděl nových,

z jejichž zdrojů křišťálových

duše moje blahou svěžesť pila.

A já čekal, že se změní

v zář vlas její rusý,

že z ramének jarní chvíle

té mé něhyplné víle

bílá peruť náhle vzrůsti musí.

Vzrostla, vzrostla, Bože milý,

tajemně se chvěla,

nezřely jí oči spráhlé,

věděl jsem jen, že mi náhle

vzhůru k hvězdám navždy odletěla.

Ach, má zora zapadala

v soumrak šipkou z luku,

za soumrakem noc juž vstává,

a z té noci smrť mi dává

ledovatou, třesoucí se ruku.