Melancholická chvilka.

Až budu jednou umírat,

chci, by to bylo na jaře,

v tvém náručí a u okna,

které by vedlo v širý kraj

a obráceno k východu.

A ty bys stála nade mnou,

mou hlavu v rukou držela

tak dlouho, až bych nedých’ už

a oči mé se zavřely.

V té smutné chvíli loučení

bych vidět chtěl zas zahradu,

ten barev akkord jásavý

ve svitu slunce jarního.

A tvoji lásku velikou,

jež šla mým celým životem,

jak hvězda zlatá, mystická

a zářila mi blaživě,

bych viděti chtěl naposled

jak ve tvém zraku zaplane,

a její žár v tvém polibku

na rtech svých cítil naposled.

Tak umíral bych lehčeji

na ňadrech tvých tak oddaných,

v tvých pocelech tak tišivých,

a v sladké záři sluneční...

Až budu jednou umírat,

chci, by to bylo na jaře,

v tvém náručí a u okna,

které by vedlo v zahradu

a obráceno k východu.