Melancholická nálada.

Ó kdyby nebylo těch dlouhých nocí trudných,

kdy v skalách pochyby se klidné vlny tříští,

kdy duše znavena se vzdává snů svých bludných

a člověk nevěří v svou velkou sílu příští!

Ó kdyby nebylo té touhy vzpomínání

a smutku němého, jenž v budoucnosti čeká,

těch hrobů zapadlých, k nimž myšlénka se sklání

a věčně zapírá a věčně přec se leká!

A z hrobu každého, kam minulost jsme kladli,

ta vstává příšerná a plna přeludů je,

má uplakaný zrak, květ ve vlasech má svadlý

a rukou třesoucí kams v prázdno ukazuje.

Ó prsty růžové, jež políbil jsem nyní,

vy také svadnete a schladnete v té zimě,

kdy celá přítomnost mne z minulosti viní,

a celá budoucnost když proto opouští mě?!

A v dlouhých večerech a v touze obrovité

a v stáří zamlklém, v mých bolestech a trudu

což nikdy čelo mé svým kouzlem neschladíte,

což věčně opuštěn a věčně smuten budu?!

Proč musí pominout, co velkým štěstím bylo,

co velkým štěstím je, proč musí býti kleto:

a když tak souzeno, by vše nás opustilo –

proč jednou na světě my vůbec poznáme to?

A když to poznáme a když to minout musí,

když marně zachytit to do svých duší chceme:

proč žijou vzpomínky a rvou nám srdce v kusy –

proč my s tím štěstím svým též záhy nezhyneme?!