Melancholická neděle.

Zpod žaluzií shrnutých

od stolu okny zřím jen řeku,

čas prchá, míjí kamsi tich

a já též mizím v jeho vleku,

sloup slunce západního padá

od řeky k mému stolu sem,

a chvěje se a skví se, skrádá, –

jsem zalit jeho přílivem.

Ó melancholická neděle,

sešli mi rozhovor přítele!

Jak zvolna míjíš, neděle,

kdy od stolu, kde sedím v snění,

jen ruchy slyším ztemnělé

a vozů městských burácení

a čisté nebe vidím v dáli

nad směsí velkoměstských střech,

tu unylost, jež všecko halí,

prázdnotu lidí v městských zdech.

Ó melancholická neděle,

sešli mi rozhovor přítele!

Ve vzduchu jakýs žhavý lesk

a ospalé jdou zvuky zdola,

a se stěn, ozdob, arabesk

čtu minulost, jež pouze volá,

a je mi, jak by pro mne dneska

žádného srdce nežil hlas

a jak by k lásce mojí stezka

již zarostla a já se třás’...

Ó melancholická neděle,

sešli mi rozhovor přítele!