MELANCHOLICKÁ PÍSEŇ.

Moucho, suchá, zemdlená

v čas, kdy meloun zraje,

a kdy vítr zasténá

chvílemi vždy v listí suchém,

ach, to podzim táhne v kraje,

babí léto chví se vzduchem!...

Vidím odtud žlutou báň

a věž kostelíka,

vidím pole, vidím stráň,

z ohňů pasáckých se kouří,

v okenicích vítr vzlyká,

mlha se všech stran se chmouří.

To je smutek podivný,

vane s holých strání,

kde se obrys myslivny

mezi stromy bílý ztrácí...

Šedých mračen řídkou tmání

sotva západ zakrvácí.

Moucho, suchá, zemdlená

v onom vzduchu kalném!

Kolébáš se hubená

liknavě a zpolehýnka...

– Tak se houpá v citu žalném

na dny zašlé upomínka!...