MELANCHOLICKÁ SONATA.

Dlí naše koráby v zátokách, neschopny vyplout

na širý okeán, vzedmutý vichřicí prudkou,

rez hlodal na nýtech, rozhlodal pancíře všecky –

hynem a zahynem tou s rezem neslavnou půtkou.

Je mužstvo zemdlené, nečinnost ubila vzněty,

vlajky jsou spuštěny, do stěžňů chvílemi tlesknou,

jak vítr zaduje přes bradla, skaliska rudá –

a příboj z dálek nám hourácí písničku tesknou.

Do srdce vrývá se, plní je nezměrným žalem,

na výspě neznámé trosečník naděje nemá,

opět že uvidí přátely s vlajkami svými.

Z očí zří truchlivost, na rtech dlí výčitka němá.

A přece kdysi (: či zapomnět možno-li toho? :)

brázdily koráby, jež leží za větrem nyní,

široký okeán, s vlnami hrály si směle –

ty časy minuly. Na moře vyplují jiní

a sklidí slávu i bohatství objevitelů,

vítězů nad mořem, skvělým se zablesknou činem,

světy si podmaní, všecko, co v toužení našem

hořelo šarlatem, spájelo ohnivým vínem.

Rozlehlé končiny válečným naplní hlukem,

polnice zabouří, útočné signály zazní.

Vítězi dál půjdou, ocení vítězství svoje,

milenci Štěstěny, hlomozní, silní a krásní.

Nové se objeví hodnoty v zjasněných duších,

koráby potomků dostihnou ostrovů visí,

kam jsme my nemohli, jednou, vím, doplují oni.

Nový lid vzpomene oněch, co byli tu kdysi?

A poet zasněný, do dálek slouchaje, tuší,

co Orli budoucna uvidí v prostorech bílých,

co najdou v hlubinách duší svých prohřátých sluncem,

velikým sluncem. V těch závidět chtěl by jim chvílích.