Melancholické sloky.

Když večer je, vždy v městských trotoirech

moderní život vlnou zvíří vzduch,

v lamp modravých a nepokojných žárech

se zdvihá parfum, hovor nudný, ruch.

Jak bublina, jež zazáří a zmizí

ve zlatě, pižmu, krajkách, kažmírech,

svět otvírá se tobě náhle cizí

jak lživého snu fantastický dech.

Zde hejsek hýří a tam hřeší žena

a poslední květ mládí utracen.

A pod tou vrstvou, jež nic neznamená,

ty teprv jdeš, tvá práce a tvůj sen.

Ty teprv jdeš, ó dělníku v své práci,

ty, mysliteli, v boji o svůj chléb,

osudu vydán, umřít resignací

a sám si rozbít o mříž Bídy leb.

Jen někdy jak pták věčně přikovaný

nad vřavu prázdnou prudce vyletíš,

víc rozedrat své nezhojené rány,

a bolestí svou vlastní umřít spíš.