MELANCHOLIE NEDĚLE.

Je neděle. Dům prázdný. Ticho všudy.

Sám doma sedím, a co se tak stmívá

a šeří venku, z dlouhé chvíle, nudy

mé oko tupě oknem se kams dívá.

Je všecko šedé, kam můj pohled sjede,

je šedé nebe, a je šedá země,

a domů zdi, kam dívám se, jsou šedé,

a šedivo, tak šedivo i ve mně.

Teď v mrtvé ticho zvuky padly náhle,

a harmonia hudba ke mně vane,

ty tóny jeho velebné a táhlé

jak vážná zpověď duše zadumané.

Teď jako klavír zní to laškující,

jak vzpomínek by mihla se to krása

na lásku, štěstí, schůzky při měsíci,

a zas to pláče, varhanami jásá.

A ve mně jak když jihne, měkne cosi,

a nevýslovně velký stesk mě chvátí

po letech přešlých, po těch kapkách rosy,

jež vypil život a jež nenavrátí.

Po radosti, jíž neužil jsem cele,

a po té, které nikdy neužiji,

po zaslechnuté, kdysi snivé, vřelé

a neslyšené víckrát melodii.

A je mi, jak když ve chrám hledím stmělý,

kde z mramorové dlažby chladno čiší,

kde svíček plápol mihotá se skvělý,

a varhany kde hluboce zní tiší.

Kde novicka se před oltářem chvěje,

jak ovanutá chladným větrem tráva,

a co jí bolesť hledí z obličeje,

se radosti a štěstí odříkává...