Melancholie oblaků.

V modrou se oblohu dívám,

hluboko stápím v ni zrak,

přes ni se obláčky šinou

sněžné a bělostné tak.

Dívám se, zvolna jak plynou,

plynou a tratí se již,

v duši se smutek mi vkrádá,

teskná a podivná tíž.

Zdá se mi, že to dav ptáků,

bílých že křídel to shluk,

která se ke slunci vznesla

nad zlatem polí a luk.

Zdá se mi: plachty to bílé,

které se na stěžních pnou

velikých, nádherných lodí

nesených tichou vln hrou.

Zdá se mi, snů že to vlídných

dětských a čistých je chvat,

hlavou když klidnou a spící

táhne jich bez konce řad.

Dívám se, zvolna jak plynou,

plynou a tratí se již,

v duši se smutek mi vkrádá,

teskná a podivná tíž.

Ptáci se ztratili v dáli,

lodi se rozbily tmou,

zticha sny prchají z duše,

obláčky mizí a jdou...