MELANCHOLIE VEČERA.

Krajinou jsem zvolna šel

potemnělou, tichou, spící,

vedle řeky monotonní

melodii šeptající,

k níž jsem slova nenašel.

Slunce bylo zapadlé.

Intensivní vůně sena

teplým vzduchem rozlila se,

bílá mlha, rozložená

nad řekou, se chvěla mdle.

Krokem mojím probuzen

přede mnou pták vzletěl z křoví,

ode města zavanul sem

táhlý nápěv chorálový,

stlumený jak tklivý sen.

Z lesů táhl tichý pláč,

slyšela jej duše moje,

smutek růst jsem cítil v sobě

pro ztracené touhy svoje,

pro cit daný bůh ví nač.