Melancholie večera.

Když večer plný lesku, plný vůně

se sklání k zemi v záři zlatých hvězd,

vzdech smutný náhle lesem lká a stůně

a stín se plíží úžlabinou cest:

tak rovněž, když je duše plna blaha,

vzpomínka lásky když má u ní stráž,

v ráz anděl smutku černým křídlem sahá

ti do strun srdce. – Proč, se darmo ptáš.

Ne, že by to snad tucha žalu byla,

jež číhá kdes a chce nám srdce rvát,

v svém štěstí se to duše zamyslila

jak mladá Peri u édenských vrat;

toť zbytek pouta, v němž se chvěje noha,

toť prach, jenž našich křídel sklání vzlet

a volá: Nechť i stojíš vedle boha,

jsi země syn a musíš, musíš zpět!