Melancholie života.

Vozil jsem Nudu po městech šerých a truchle zamlklých,

teskných jak celá Přítomnost, Minulost celá i Budoucnost.

Střech prejzy sesedlé dřímaly v měkké vodové zeleni,

Jaro házelo na stupně chrámů květiny sněžné.

Vozil jsem Zimomřivou, Tupou a Slepou pro všecko,

oba jsme ponuře mlčeli, zahrabáni v své plaidy.

Visionářským prázdnem její zrak smaragdem planul,

ruce její mne studily a její dech mne zmučil.

Konečně! V hlubokých lesích Snů... já hodiny vyčkal...

To bylo echo! Strašné a teskné jak stisk' jsem jí hrdlo.

Postál jsem nad ní dlouho... Ani lístek se nehnul...

Zdraví samci mne čekali dávno do svého kruhu.

Dlouhou a hrdou a vítěznou řeč jsme mluvili tenkrát,

na sklonku Podzimu, rozvážní, stárnoucí, prodajní, hloupnoucí.