MELANCHOLIE.

Když hvězdy planou, bílé květy nebe,

rád kráčím cestou aleje,

o růžích sním, po boku když mám Tebe,

kol zní jen naše kročeje.

Jdem sami, sami příbuzné dva květy,

jež sblížil osud neznámý,

a cit náš hudbou lásky rozechvětý

na chvíli nás jen omámí.

Kol žhavých tváří vane vítr ostrý,

jen líbej a nech na rtu ret,

než nadějem se, budem zas dvě kostry

na hřbitově kdes práchnivět...