MELANCHOLIE.

Jdou radosti, strast za nimi se řítí

a stesk a touha duši v pouta spíná

a srdce krev svou dává tomu žití –

a zapomíná.

Hle, co vše kdysi oplakalo v hoři

a pro co nadšení mu plálo ryzí!

Čas klidně jde a hrob i pomník sboří

a vše Ti cizí.

Jen časem vzpomene Ti sen tak mnohý,

čím tobě kdysi kvetli zašlí dnové –

pak pláčem pro ty opuštěné bohy,

zas vraždíš nové.