MELANCHOLIE

V podzimních večerech, kdy lampy plachá zář

jak zlatý motýlek se pod sklem ticha chvěje,

kdy noc je zrcadlo, v němž moje cizí tvář

samotě živého jen mrazivě se směje,

kdy v hloubce pod vodou vzdychají mrtvé lesy

a růže v zahradách šly dávno, dávno spat,

zatoužím hrát si s umdlenými vlasy

a stříbrem měsíčním je proplétat.

Tehdy ruka tmy v má prázdná okna bije,

mé srdce umdlené již na nic nečeká,

a vlastní život můj je stará melodie,

již ozvěna mi vrací odkudsi z daleka.