Melancholie.

Jde po špičkách v dál prašnou silnicí,

v park zabočí do zrezavělých vrat,

tříšť barev stříkne v listy vinici,

v shluk sžene ptáky na suchopár lad.

Mhy záclony rozvěsí nebesy,

buk sžehne v rubín a dřín v amethyst,

sta pavučin v hvozd ztmělý navěsí

a prachu nahází do prázdných hnizd.

Řeřábů zrnka splete v růženec,

jej položí na stupně božích muk,

u hřbitovní zdi čeká, zmdlený žnec,

ve větrniček dumá nesouzvuk.

Měsíci kalné oko zastírá

a nepropouští parou záři hvězd,

a všady stojí, kde se umírá,

a všady letí, kde co puklé jest.

Do kštice ženy vetkne bílý vlas,

na muže bradu dýchne první sníh,

šíj skloní k zemi, zastře plný hlas,

řeč volnou spoutá, ztlumí hlasný smích.

Má temnou poesii zhynutí,

dech sprahlých myrt a routy ze zahrad,

má smutek v táhlém větru zívnutí,

v němž všecko šepce, sténá: Spat, jen spat!

Ten půvab byť jsi prožil, nechť jej znáš,

zas k srdci sáhne hluboko až k dnu...

Ty cítíš, tkáti vlákna na rubáš

z hedbávných minulosti sladkých snů.