MELANCHOLIE.

Ó, snílku z předměstí, kde zahrady teď kvetou,

a kde jen rozvlní vzduch čistý vždy tvůj dým,

když dolů k večeru v sad vyjdeš s cigaretou,

jak tvoji samotu ti nyní závidím!

A dcera domácích tam v zahradu se mihne,

ta hlasem příjemným o město rozpráví,

ó, zřím ji před sebou, má zrak, jímž srdce jihne,

má rudý živůtek a klobouk žlutavý...

Já vidím Avriho, jenž k vašim nohoum sedá,

od panen šedivých on rád k vám zavítá,

zřím v duchu, podvečer jak tvoje kráska bledá,

když se už setmělo, ruměncem polita.

A osud prokletý mně, věřte, nedá spáti,

já toužím po lásce, znám lásku jako vy,

však štěstí uprchlo a snad se nenavrátí

již nikdy, nikdy již! v klid ňader hrobový!

Já budu živořit zde dále, snílek bledý,

a všecek chorobný a v duši cítit žal!

Až srdce zachvěje se v ňadrech naposledy,

já zhasnu bez lásky té, již jsem miloval...