Melancholie.

Ve barvách popela, v němž západ leží

jak přísný asketa, jenž zašel v pouště kout,

dne hrob se otvírá a stíny – černí kněží

svou rosu nechávají v hloub mu ukanout.

V ten kámen náhrobní, jenž ze safíru

se nad ním v modrý oblak vytesal,

prst červánků mu žhoucí verš o věčném míru

svým roztaveným zlatem na spěch ještě psal.

Jak vírem zachváceno slunce sjelo

v břeh neznámý na skrytá úskalí;

jest rozdrceno vulkanické jeho tělo,

tříšť hořící oblaků vlny houpaly.

A na zahradě nebes v líchy sázel

hvězd trsy svítivé si večer zadumčiv

a bledý reflex rozpomínek v duši házel,

v žal nítil tesklivý jí každý čiv.

Až v srdce mého chladné, smutné síně

své nechal dýchat růže melancholie,

jež ze hřbitovů bílých nesl ve svém klíně,

kde z ňader puklých mrtvá srdce pučí je!