MELANCHOLIE.

V parku starém zpuchřelá Venuše stojí

rozšlehaná větrem a deštěm,

než-li socha více juž kámen.

Věru sotva kdo by dnes poznal,

ten že kámen byl genia ohněm

ožehnut kdysi!

V prostor široký, v neznámo kamsi

křehounký krásy jev prchnul,

zpustlo jedno ze sídel jejích.

Ona si květe v místech teď jiných

dívčí mladostí, souhvězdí leskem,

zde pozůstalý však mluví jen smutek.