MELANCHOLIE

Tká měsíc závoj stříbrný nad krajů písně zamlčené,

nad ruce sepiaté, jež marně vroucně prosily,

nad snění drahé poklady, všech smutků hořem ověnčené,

a nad uvadlé květy slov, jež slzy zrosily.

Je duše přístav zamlklý, jejž opustily dávno lodi,

je lesem podzimním, jenž truchlí tolik za ptáky,

je cestou hřbitovní a ztracenou, jíž smutná srdce chodí,

je komnatou, v níž okna vybita a zdrány povlaky;

je příšerným a krvavým snem, děsným, churavého spáče,

rtů zasyčením hadím, zlým, na stupních oltáře,

nevěstkou zestárlou, před puklým zrcadlem jež hořce pláče,

a šelmou krásnou, utlučenou o zdi žaláře...

A jako kvádry černé oceli se noci na vše kladou...

Je marno v křeči poslední tvář hledat’ sokovu:

hvězd za oceány a života a snění za zahradou

zní z věků do věkův a přetruchle zlý výsměch okovů.

Tká měsíc roucha stříbrná nad mrtvá století a věky:

za devatery hory Mlčení se nevkročí,

a nikdo nepřepluje tajemství všech devatery řeky:

jsou slzy jenom, celá moře slzí, pro oči...