MELANCHOLIE.

Když slunce dochřadlo, mně bylo teskno, mdlo

a v duši zavzlyk’ sen.

A venku vichr táh’, přes úhor v dřímotách,

na sněžkách hasl den.

Stín snivý zpíval v tmách o šerých náladách

neznámých princezen.

Do nočních viol sáh’ a šílel v tesknotách

subtilní trioly.

Do dálky naslouchám, jak zpívá hluchým tmám

ke zvonkům violy.

A spouští píseň mdlou, jak samet vybledlou

na svlačců fioly.

Stín snivý zpívá v mhách o kalných balladách

koketních století,

o duších zraněných a vášní zrazených,

jež úpí v zajetí,

a v jejichž ranách mdlých spí panny v lilijích

a viny staletí,

jež mají trpkost těch, jež mnoho žili v snech

a smutně odešli...