MELANCHOLIK.

Den mlhavý jak v Hamletově vlasti,

v tom hustém vzduchu, jenž na prsa padá,

nevidných očí slze zříš se třásti.

Jak rudá růže slunce v mhy se skládá.

Den vzpomínek, jež z toho vzduchu kanou

tak truchlivé do srdce beznaděje.

Já skláním hlavu mdlou a zadumanou,

jak jiskry v krbu vidin vír jí chvěje.

O krb ten opřela své nožky malé,

zázraky něhy, jež jsem líbal dlouze,

jak tehda teď to ticho neskonalé,

v němž plamen krbu hřál a hučel pouze.

A před oknem ta mlha dál se věsí,

ta mlha, jež ji bídně zavraždila...

Tak byla histerická!... Ještě děsí

mne z mlh se noříc náhle tvář ta bílá.

Tak vilně chorobná zhynula mladá...

V dny pohřební já vzpomínám si na ni,

kdy v hustém vzduchu, jenž na prsa padá,

všech umrlých je slyšet slední lkání.