MELANCOLIA.

Vzpomínej, zaváty

jsou cesty, vzpomínej...

Ty smutná, tichá ty,

a dřímej ve snění...

Na svazích usnul les,

kraj, chatrč, lidé v ní,

lesk hvězd se na vše snes’,

vše zapřed ve snění,...

vzpomínej, vzpomínej...

Vzpomínej... Tragika

spí na všem zasněném.

Srdce si nezvyká,

že lká po ztraceném.

Láska je smutnější,

roste-li v trudné dny:

z doubravy vyrost les

hluboký, záhadný, –

vzpomínej, vzpomínej...

Vzpomínej, z duše když

koráby odpluly...

Ten domek zavát... víš?

Kraj sněhu, bledulí...

Rty na rtech, vyssáty,

krev píseň dopěla.

Ty smutná, tichá ty,

má vášeň shořela. –

Vzpomínej, vzpomínej.

Vzpomínej, v hluboku

to srdce ještě rve,

v divokém útoku

cos drásá do krve.

Láska jak temný les,

jenž s roky zmohutněl,

smutnější vzbouzí děs,

by pták v něm nezapěl, –

vzpomínej, vzpomínej...