MELČ

Zíráš na mne, cizí larvo,

z rysů čistých, v známém líci,

kam jsi šla, moravská barvo,

před sto lety Melč krášlící?

Melč byl centrem moravských vsí,

všecky hudly naši notu;

držely se ve sousedství

jako kury při kokotu.

Byl tu raz náš kmen v bezpečí

a horala jeho svíce:

mluvil Radkov naší řečí,

Lublice i Moravice.

Směj se na mne, zem opavská,

ač můj věk už nepobízí:

vystup ven, barvo moravská,

z nanesené malty cizí.

Vrať se zas jak píseň plesná,

když ju při veselu hrajú,

vrať se, jak se vrací vesna

s vlaštovkami z cizích krajů.

Vsi, nech dnes zcizená všecka,

melecká's pro naši třídu:

nikdy melčská – choť německá –

jak dí korektoři lidu!

Dí mláď z Melče: Lege dar, wo

mährisch Blut hier – vielleicht geh ich...

Promluv k nim, moravská barvo,

rodovými jmény jejich!

Zaseto je dobré sémě,

zapuštěn pluh v úhor holý,

vstala ven z urvané země

pyšná tvrz moravské školy.

Nech vše hučí starou řečí,

rzání koní, zvonek kravský:

bude země slezská větší,

bohatší o Melč moravský!