MELODIE PODZIMNÍ...

Jde podzim už... To víc se cítím chorý,

a první větru kvil když zasténá,

zní v duši protivné memento mori...

Má sousedka hrá večer Chopina...

Hraje tak věrně. Vše se blíží z dálky...

Teď někoho je slyšet zavzlykat...

Pianissimo... Povzdech... Katafalky...

A intensivně smutek vane z řad...

A pohřben sen, jejž nikdo nevzkřísí...

Stín po něm nezbyl... Ticho grandiosní

jen obletuje černé kulisy,

marche funêbre když v jemných prstech dozní...

U mne tak smutno... Nikdo nerozsvěcí...

To symbolický večer žití je...

A smutek mrtvých, smutek všechněch věcí,

jak hlína tělo, duši přikryje...