MELODIE.

Tak často v mládí snech mně tichý nápěv zněl,

můj rozvlňoval cit a plnil duši mou –

když však mě zbudil den, já nápěv zapomněl.

Kams v dálku odletěl, znik’ v propast bezednou.

Ó, chtěl jsem za ním v dál až na kraj země jít,

kde za stráněmi hor a za moři se skryl,

já souzvuk jeho chtěl a rythmus zachytit,

by navždy do srdce a do duše se vryl.

Však marně jsem se ptal, kam nápěv zaletěl,

mně žádný nedoved’ ho zazpívati ret –

jen touha zbyla mně, bych vždy jej slyšet chtěl,

jen snivé nálady mně v duši zůstal sled...

Tě ujav za ruku jsem odmlčel se v ráz.

Kdos duši moji zval, by opustila hruď

a za ním kráčela – zda v poušť, zda v skalní sráz?

Či v slunce skvoucí třpyt, či v tmavé noci rmut’?

Já nevím. Duše šla, já pozbyl vědomí,

že živá bytost jsem, že tisknu Tvoji dlaň – –

A náhle, jako kdos když kouzlo rozlomí,

se zase vrátila pod rozpálenou skráň.

To nápěv, v mládí snech tak často jenž mi zněl,

v té chvíli mlčení nad mojí hlavou táh’,

a jako v mládí dnech cit můj se při něm chvěl.

Zda vítr jej to hrál, jenž vanul v korunách?

Pln ještě údivu jsem k Tobě, drahá, vzhléd’,

Ty’s okem zářícím se na mne dívala –

a věděl jsem již, zkad ten nápěv ke mně slét:

to bílá duše Tvá jej tiše zpívala!...