Melodie.

Mou duši někdy vzedme tonů moře,

jak v lese rozčeří se po větvích,

a zvoní, šumí láska, štěstí, hoře

v prsou mých.

Hned tichounce, hned mocně zahlaholí,

lká, jásá, prosí, touží do nebe,

že srdce štěstím tepe, steskem bolí –

pro tebe.

Tak zurčí pramének a ptáci pějí,

tak šumí krůpěj v zelenavou sněť,

tak oči prosí, když si rozumějí:

„V náruč leť!“

Má jenom nebe tolik zlata, jasu

a jenom vonné lesy tolik strun,

když samo nebe vdechuje svou krásu

do korun.

Když duši moji vzedme tonů moře,

v tvé hledím očí, slyším zpívat les,

a když se ztiší – – marně lká mé hoře:

„Odpověz!“