MELODIE.

Ach, smutek na smutek a bolest na bolest

nám v srdce dopadá a hořkosti v něm zrají –

...ej, vždyť ta duše jako zahrada prý jest

a krvavé jen květiny v ní rozkvétají –

a čím ti více květin vykvete,

tím lépe živořil jsi v bídě té,

tím sladší vědomí prý budeš mít,

žes poznal plnou cenu, co je žít,

a čím ti vlny příbojů víc city rozšlehají,

tím skvělej’ zaplá budoucna ti svit...

Ej, bolest... Ten ji zná a nové pozná zas,

jen komu od kolébky u cest zpívávaly –

jen komu v zimy sníh a modrý léta jas

zněl jejich písně motiv neustálý –

nuž, poznovu-li bouře zachvěje,

ty plesnivé přec zbudou naděje

a k potěšení stará přísloví,

z nichž člověk nadšení si uloví, –

tak náplast dáme na hořkost a žaly –

a písnička se zase obnoví...