Melodram.

Z hrubého lože do dvora civím –,

s planoucí svíčky na smutek stěn

pad’ žlutý reflex,... výkřikem tklivým

jako by venku zaúpěl den...

Duší to táhne průvodem sivým...

v papír jsem vrhl veršů svých sten –;

illusím mrtvým, illusím živým

vrhá se srdce k hříčce a v plen – – –

Nad oknem venku révoví psího

povadlé listí haraší, –

druzi juž chrápou, v chodbě zní kroky,

vanutí větru sténajícího

dozvuk sem z ulic zanáší...

a já k té hudbě čtu teď své sloky...