MELUSINA.

Z nebeského měsíc luku

zlaté střely k zemi spouští,

kouzlem divně sladkých zvuků

slavík zaklokotal v houští.

Vzhůru v reje z niv a lesů,

dokud noc k nám chýlí křídla –

spějme rychle, v bujném plesu

do vln čarovného zřídla!

Světluška již hoří

na olších a v kvítí,

bludičky se noří

z bahniska a sítí.

Vstaňte, noční larvy,

komáři a můry,

červánkové barvy

roznášejte v chmury,

havěť netopýří

s chrobáky ať víří,

ještěrky a žáby

vzhůru v tanec divý –

v rej nás volá, vábí

s nebe měsíc křivý.

Jaká všude pučí krása,

jak nám radost v srdci jásá!

Chřástal pláče nad výtoní,

ale k tanci slavík zvoní.

Vzhůru v reje z niv a lesů,

dokud noc k nám chýlí křídla –

spějme rychle, v bujném plesu

do vln čarovného zřídla!

Jen dále, krásné dámy, v sněm.

Já snila v sadě rozkošném.

Mne líbal motýl růžolící.

Sem žal mě pudí – těžko říci.

Ty z daleké jsi přišla strany?

Ach, prchl můj hoch milovaný!

Již neznám stání, blaha zvuku,

a marně za ním volám: Kuku!

Již nezná stání, blaha zvuku,

a marně za ním volá: Kuku!

Tiše, hlučná změti!

Šerem chrobák letí,

sršáni a vosy

med již k hodům nosí,

housenka již z puklé

dobyla se kukle –

luna v proud se níží,

královna se blíží!

Jsme síly přírody, jež věčně tvoří,

sny zlaté nesem v každý strom i keř,

sbíráme rosu při měsíčné zoři,

z ní duhy tkáme do stínů a v šeř.

Brouk, včela, květ z nás čerpá vláhu žití,

jsme duší všeho, co jest ruch a ples,

kde mrtvá hmota, dech náš poupě vznítí,

zdroj námi jásá, niva, sad i les.

Noc čarovná když zavolá nás k reji

a stříbrem luny vzplanou štíty hor,

po luzích, hájích zpěvy naše znějí,

vil královna svůj k tanci vodí sbor!

Buď zdráva, mocná paní!

Vil sbor se tobě klaní.

Již luna plá a slavík pěje,

dej znamení, ať začnou reje!

Tam dole v zámku z křišťálu,

kde vlna bije v skálu

a v lastur kvítí

kde svítí

lesk perlí, plamen korálů –

v té modré síti vodních cest,

kde po životě žádná zvěst,

jak smutno jest!

Ach! marně teď mu touží vstříc

mé srdce, jaro na tisíc

když květů střásá –

jak jásá

zpěv skřivanů, let holubic!

Vzduch láskou zvoní v šírou dál,

jen v lůně modrých vod a skal

zní těžký žal!

Jen jednou v pustý duše sad

paprsek divně luzný pad –

to rytíř krásný

v proud jasný

zřel nachýlen, pln sladkých vnad.

Mé srdce ranil jeho zrak,

již prchal z ňader bol a mrak,

on zmizel však!

Má paní v teskném zamyšlení?

Ach, pro mne radosti už není!

Noc plna krásy, plna vůně.

Mé srdce lásky touhou stůně.

Ó běda tomu, třikrát běda,

kdo lásce věří, lásku hledá!

Je člověk, nebo z duchů řady?

Jest modrooký, štíhlý, mladý?

Pln krásy neskonalé

zřel do vln nachýlen –

ach, k němu touží stále

mé duše každý sen.

Nes štít, a při svém boku

měl meč, roh ze zlata –

žár něhy plál mu v oku,

jím hruď má prohřáta.

Zřím v lásce jen svou zoři,

jen k němu toužím v dál,

ať k blahu nebo k hoři,

mně na vždy srdce jal.

Zří v lásce jen svou zoři,

jen za ním touží v dál,

ať k blahu nebo k hoři,

jí na vždy srdce jal.

K ďasu! Toť sluj plná čertů.

Zpět do houští – věc není k žertu.

Žel buď této zvěsti,

není tobě k štěstí!

Zákon mocné síly

poutá všecky víly:

v náruč pozemšťana

vášeň kterou schvátí,

jednou oklamána,

zpět se nenavrátí.

Lásky sen je vratký –

vzpomeň vlastní matky!

Má matka! Zrušen slib jí daný – –

Teď kletba štve ji v dálné strany.

Vše pryč, co blažilo ji dříve – –

Jen bloudí, kde hřmí vichry divé.

Mne šťastnější přec, neboť znala,

čím blaží láska neskonalá!

Slyš – – bludných lovců jde k nám četa.

Co zamýšlí ta havěť kletá?

Malý Puk to řekl kdes,

když kvet hloh a voněl vřes,

v měsíčném když svitu víly

tkaly břízám oblek bílý.

– Že je láska blud a mam,

kdo jí věří, přede klam,

Oberon že s Titanií

marně k sobě touhou nyjí...

Malý Puku, děl jsi lež,

rychle v stíny lesa běž,

uzříš, vše jak láskou pučí,

květ jde květu do náručí.

Vždyť jen láskou kvete máj,

láskou pěje drozd i háj,

v každém srdci, v každé hrudi

láska zázraky zas budí.

Malý Puku, cos to řek?

Již se zarděl červánek,

Oberon jde s Titanií,

láskou se jich duše zpíjí.

Malý Puku, skrýt se spěj –

přijde lásky čaroděj,

v náruč klesneš malé víly,

v zoři než vzplá den zas bílý!

Pryč odtud! On! Má duše plesá!

Můj pán! A sám zde v středu lesa!

Div krásy zřím – sen duše mojí!

Zlou léčku ďábel pánu strojí!

Ó paní! Buď mé duši zoří!

Mé srdce k tobě láskou hoří!

Ach! Za jedinou lásky chvíli

ať věčný žal se ke mně schýlí!