Meluzína

Je pořád zima....

Březnové slunce svítí, ale nehřeje.

Meluzína vyje jako zvíře v lese,

okna řinčí, pokojem někdo třese

a vichřice, třeba se opírá celičkým tělem,

nestačí odsunout s klína sněhové závěje.

Plakalas’, – a teď snad zpíváš?

Že svítí slunce? Je pořád zima!!

Milion hvězdiček jiskřivých

máš v očích a máš před očima,

ať už se kamkoliv díváš,

za mládím, za snem, za přítelem...

Ale, Meluzíno, Meluzínko, je to jen sníh!!

Je pořád zima. Meluzína je osoba živá.

Poledne v březnu pokaždé jinak chutná.

Několik věcí v pokoji se na mne upřeně dívá:

nu, ano, loutna je smutná,

vždyť proto snad přišla na svět a ze zmatku musí

vyhrávat, pohrávat s barevnou písní a s barevnou pentlí.

Těm druhým věcem v pokoji

ta barva smutek nehojí,

kdež píseň s pentlí!

Dřevěná vázičko z Podkarpatské Rusi,

odkud tě mám? Chceš něco povědět?

Na každé ruce má člověk prstů pět,

pro větší boží slávu,

a pak má jedno srdce a jednu hlavu.

A co dělá hubená, kostnatá ruka

toho všivého, ruského kluka,

co tě vyřezával na stráni v pastoušce v Rahovo?

Jak černé je srdce vrahovo!

Březnové slunce svítilo, ale studeně, papír zlatý,

sníh pořád netál kolem chaty,

modré závěje, meluzína vyla, ach, už to mám:

Rozděl horkou hlavu do pěti prstů studených,

rozděl i srdce, roztaje život i sníh!

Do té dřevěné vázičky přijdou květy, ne ty a ne tvůj vzlyk!

A na ni vyřezám z červených křížů a z červených hvězd

takový obraz třeba:

Slunce je veselý, smyslný býk

a moje práce je strašně smutný chleba

a tvrdé sousto v kamení neschůdných cest....!