Meluzina.

Slyš Meluziny pláč! Od soumraku do rána

štká žena nešťastná, na vůli odevzdána

snům pustým, zoufalým. Od jitra do večera

jí z hlubin píseň šla tak žíznivá a šerá.

Přes valné pláně vod jak stín přelítla smrti,

jak unavená laň, již honí vzteklí chrti,

kdy měsíc nesvítil, a hvězdy, jindy jasné

jak lampy mřely svit, jež nad mrtvolou hasne.

A chtěla, bláhová, by vzdechy její žalné

až v zem se zaryly, a prameny tam kalné

z propastí pozvédly své hlavy zdivočilé,

ve hrozné svobodě, a zhoubné, mstivé síle,

a hlavou ssinavou do země spurně bila,

až zvedla šedý prach, v něm svoje nářky kryla,

a smíchem bodavým teď zase mrazně kvílí,

lká, prosí, rouhá se, a klne, stená, šílí.

Však její trud a pláč, jež lidem vstříc se nesly,

bez všeho soucitu jen v zapomnění klesly,

bez pomsty přírody, a jenom povržení

k ní válo se všech stran. A lidé zamračení

sluch před ní zavřeli a hněvně hlavou třásli,

svá okna zastřeli a všechna světla shasli,

a spali v obětích a na sny vzpomínali,

co zatím ona kdes již umírala v dáli.