MEMENTO HROBŮ.

Kol hřbitova jsem šel, tu z hrobů nitra

hlas temný slyšel jsem: Dnes nebo zítra!

Krok bludný musil zastavit jsem maně,

o zeď se opříti, v skráň složit dlaně.

Den tichý byl, kraj slunný, v jasu, vůni

se rovnal listnaté a květné tůni.

Zdi hřbitovní netřesku byly plny,

za nimi hrobů zelenavé vlny.

Kol tymian na hrobech voněl s mátou,

plál v trávě pryskyřník korunkou zlatou.

A ticho sváteční, že hlasným ruchem

zněl jepice let křišťálovým vzduchem.

V to ticho hluboké letního jitra

jsem slyšel poznovu: Dnes nebo zítra!

Tak jasně v hřbitovní to znělo hluši,

a jako kámen kleslo to v mou duši.

Ó hlase výstražný, ode dne ke dni

zníš v ticho lesní i do vřavy všední!

Vždy ob čas vracíš obrovskou se vlnou,

kde orgie svou pozvedá číš plnou;

zníš v šero chrámů i v učence kobu,

do ruchu trhů zníš memento hrobů,

do chaty chudých útěchou a lékem

a za paláců vrata hrozby jekem:

Tak v zápas života, do vřavy dravé

hrob slovo poslední má – a vždy pravé.