Memento mori.

V zálivu siném

loď zakotvila.

S paluby vidím

Benátky luzné

z vod nořiti se

v růžových parách,

jak mořskou pannu

bělostných ňader,

s perlami všude

po šíji, rukou,

po dlouhých vlasech.

S úžasem patřím

na krásný obraz –

gondoly černé

slétají k lodi

jak hejno velkých

hladových ptáků

na čerstvou kořist –

mžikem nás nesou

na hbitých křídlech

rusalce bílé

v rozpjatou náruč.

Však sotva z blízka

popatřím v její

půvabné oko:

jakýsi smutek

hluboký, těžký

dýchnul mi v líce,

jak bych se octnul

v nějaké hrobce

nádherné, velké,

kde páchne plíseň,

trouchnějí kosti.

Čarovné chrámy

z mramoru, zlata,

paláce bílé

sloupoví plné

výstupků, arkád, –

stojí tu kolem

jak skvostné rakve,

v nichž odpočívá,

tlí, rozpadá se

minulé štěstí,

bývalá sláva.

Zní na náměstí

svatého Marka

vířivá hudba,

řinčivá, plesná,

zní jako výsměch

v dumy mé vážné:

tak Indiáni

na hrobě mrtvé

královny křepčí,

výskají, pějí.

Jak na divadle

vidím tu všechnu

strojenou krásu

velkého světa:

livreje pestré,

erby a řády,

hedbáví, zlato,

démanty, perly,

vše, čím se budí

obdiv a závist

širokých davů.