MEMENTO ŽIVÝCH.

Ó bratři neznámých krajů a dálí,

od břehů ku břehům, od moře k moři,

v jichž srdci rovný mně lásky žár pálí,

jichž zraky upřené k jediné zoři.

Vy, kteří nesete v hlubinách duše

to stigma nebeských dědiců, synů,

a tíhou trápení v blažené tuše

vykupujete svou minulou vinu.

Ó bratři, najatí na trhu žití,

vyslaní na jednu vinici spolu,

pod jednou klenbou, s níž krutý žár svítí,

pod jedním zákonem muky a bolu.

Však s jednou nadějí zářivé mety,

s tušením věčného mládí a jara,

kam duše uniká prudkými vzlety,

ó tehdy, když to v ní dětství snem hárá.

Teď, kdy se rozvlní milosti moře,

s oltáře když trysknou zázračné řeky,

uzdravující zdroj pro vaše hoře,

pro vaše bolesti balsamné léky.

Mých rukou sepiatých prohnuté dlaně

kéž jako škeble v ty hrouží se zdroje,

vám schladit na chvíli sžehnuté skráně,

zbrocené dokola perlami znoje.

Mé ruce sepiaté, studánky svěží,

pít nesou, v života poušti kdo prahnou,

v nich manna nebeská pokorně leží

pro ty, již mrouce dlaň dychtivě vztáhnou.

Na vaše krvavé rány a hlízy

s nich milost ať hojivá pramenem prýští,

do srdcí vyschlých jak zachvění mízy

ať tryská naděje úrody příští.