MEMFIS

Když všechno dohasne jak tvary věcí v tmách,

Čím trýznil za dne svět mé osamělé snění,

Tu náhle vzpomínky se křísí v tichém chvění,

Jak hvězdy procítnou v svých chladných výšinách.

I myslím na mrtvé, jimž přes hrob odlehlý

Šla tisíciletí, na spánek jejich skrytý,

Na hrobky Memfidy, na tajuplné svity

Lamp zlatých, u nohou jež mrtvým rozžehli.

Ty lampy dosud žhnou... Však když se odváží

Zvědavec nějaký v hloub’, která rakve tají,

By až k nim pronikl, hned lampy zhasínají,

Jež věky hořely u mrtvých na stráži.

Mne Osud v mlčení jak ve hrob zavírá.

A jenom srdce mé je krvácejíc živé

Jak lampa v podzemí... Vše, co v ně kleslo dříve,

Teď v kapkách krve žhne, v nichž bolest nezmírá.

A aby míjivé sny na ty vzpomněly,

Kdo milovali mne, dlím blízko mrtvým duším...

Kdo byli? Nevím nic. Co chtěli? Sotva tuším:

Snad ani nežili, snad dávno zemřeli.

V mou Memfis nevcházej, kdo živ jsi, bezděky

Bys lampu mrtvých zhas’, jež v srdci plane dosud...

Dal mému životu jen marnost v úděl Osud,

Však za to bolest má v něm hoří navěky...