MEMNON.

Slyš – pouští z rána zní Memnonův hlas,

slyš dnes – jej sotva kdy uslyšíš zas.

Jednou jen v žití, na tom měj dost,

jsi tady chvilkový, nezvaný host.

Neznámý Bůh se proměnil v dech,

zvučí teď Memnonu na ústech.

To není radosť ni smutku sten,

lásky dech rajský zvučí to jen!

Arabů tábor hle! zvedá se prach,

přikryje rakví jej v pustinách.

Přes jejich hroby dále zpěv zvučí,

a srdce sladkou tesknotou mučí.

Mrtvým on zpívá – lebky a kosti

slouchají hudbě té v zoufalostí.

Za nocí měsíčných slyšet jej v šeru

mdlý může básník na severu.

Tisíce jiných také se stiší,

nikdo však jak on ho neuslyší.

Leč pečetí hroznou zamčen mu ret,

smrt jen ji sejme – hlas uletí zpět.

Memnonu slouchá poušť širá v děse,

každý tam atom slastí se třese.

Jdou lidé kolem – plemeno vlčí,

slouchají – Memnon jen mlčí a mlčí.