MEMOIRY AHASVEROVY

Můj bože, jak jsou tihle lidé k smíchu!

Já, Ahasver prý, Palestiny syn,

štván věčnou kletbou velikého hříchu

v zoufalství bloudím jako hrozný stín,

prý místa není, kde bych mohl v tichu

znavenou hlavu vložit smrti v klín –

když tohle všechno na mysl mi vstoupí –

můj bože, jak jsou tihle lidé hloupí!

Je pravda, že jsem v minulém kdys čase

života sytý smrt si nalézt chtěl,

že blázníval jsem živlů ve zápase

a v sopky skákal, z nichžto oheň vřel –

však – dík teď bohu – zdráv jsem vyšel zase

a moudrosti mne nimbus obestřel,

než ty mé kousky – to mi nejvíc k zlosti –

lecjaký poet mele do věčnosti.

I pravdou též (jen trochu vzpomenouti),

že vstoupl jsem kdys na bok Karmelu

(bylť nervosní jsem už z té dlouhé pouti

a přál si dojít žití účelu),

či, bych byl jasným: chtěl jsem zahynouti

a umlčet ty zvuky ševelu,

jenž mocněj se tam začal v nitru sápat –

nu, nový tenkrát nebyl tenhle nápad!

Z rodiny hrobu vzal jsem lebku hnědou

(princ dánský, prosím, napodobil mne),

jak dnes ji vidím: pavouci v ní předou

své sítě loupežnické přeumné;

bez očí na mne zří, ty kosti vedou

beze slov řeči ke mně rozumné –

leb mojí ženy: Děs mi v duši vletl,

a já tou lebí s hory dolů metl!

V těch hrobech řadou spaly moje děti,

i jejich děti, děti dětí těch –

a dále tak – to starci mnoholetí,

stařenky sešlé, stříbro na vlasech – –

já sahal tam a začal vynášeti

jen lebky, lebky, červi v záhybech

jim tleli, červi, již je pojídali –

já hrůzou házel lebky s holé skály!

A tím jsem se tam uzdravil jen vlastně,

já ztratil navždy touhu umříti,

a lží jsou všecky o té sceně básně,

jež pathosem mě chtějí zastříti.

Ten pohled, prosím, na sežloutlé dásně,

na červy – eh, jak moh by vábiti

nějaký zdravý organismus lidský!

Už pohled jest tak málo esthetický!

Můj věhlas jest již šíře povědomý,

mám kancelář s dvanácti písaři,

mám ekvipáž, mám čtyři pěkné domy,

i zámek koupit snad se podaří,

jsem správním radou v pěti bankách, to mi

též lecos nese; časem oko zří

tu a tam nouzi: půjčím, dvanáct ze sta,

tak humanitou zkrášlena má cesta!

Zasedám v radě města. Poslancuji

na říšském sněmu. Moje názory,

mé řeči pozornost vždy vyluzují,

já nenávidím ony tábory,

jež právem podvratnými v státě slují –

čítám se hrdě v trůnu opory,

křtěn dávno arci jsem a hlavu svoji

před sloupy kloním, na nichž lidstvo stojí:

Tož mravnost, práce, císař, náboženství,

toť hvězdy, na něž vždycky přísahám,

já vážně pojal svoje člověčenství

a přesvědčení svoje v úctě mám,

vlast má je perlou v tomto veškerenství

a třeba-li, já všecko pro ni dám:

svou výmluvnost, své nejkrásnější tropy,

při nichž se národ jistě k činům vzchopí!

Jsem hrd na zásady své idealní

a sebou sám jsem zcela spokojen;

bláznivé touhy, smutkové mi žalní

jen někdy ještě kmitnou jako sen,

kéž ženu vzkřísil bych a syni dální

kéž vyšli by tak živí z hrobky ven!

Jen na chvilku se mohli k žití vznésti

a já se pást na žasu jich a štěstí!

A rcete dál: co více k žití svádí,

než rozšafné a moudré století?

Vzhled slušný koupí se a svěží mládí

se dostane, jak hračka pro děti,

a zmládnem-li, pak žijeme i rádi,

pak nechcem na smrt ani mysleti

a zněl-li trest: pár tisíc roků žíti –

pak nerač, bože, na to zapomníti

Jsem v tomto věku chlapík jiný zcela

(viz výš, jak asi všechno stalo se),

pálená kadeř vlní se kol čela

a zlatý cvikr trůní na nose,

má toaleta je dle mody skvělá,

holená brada, demant leskne se

na ruce mojí, parfum ze mne vane,

mě tituluje sklepník: Milostpane –

Jsem advokátem. Ne to chlouba malá,

věk posadil nás lidstvu na špici;

nám spravedlnost váhy svoje dala,

neb slepá je; my ve své pravici

klíč máme k cestám, kudy štěstí cválá,

k nám utíká se lidstvo trpící –

kdys kněz to byl – teď my urvali vládu,

a vždy ji uhájíme svému řádu!

„Co mrtvo, spát nech,“ psal kýs poet velký,

(chtě zablýsknout se nejspíš duchem svým),

měl pravdu; nesmím takto chytat lelky

a zabývat se prázdným třeštěním,

rod musím zachovat tak starý, velký

i zabývám se nyní ženěním –

mně známá kráska bude za podíl

a dohazovač mi ji dohodil.

Je rozumná, má dobré vychování,

a otec její žije v nadbytku,

klopívá oči, žertů zlých se chrání,

zná Schillera a čte teď Marlittku,

myslím, že bude jednou vzornou paní

(v kuchyni sama dává pobídku!) –

já bouřně žil, čas káže povelem,

zas otcem být a dobrým manželem.

Před zrakem mým se brána otevírá

v říš, kde vše plane barvou růžovou,

mé oko s blahem v čárný kraj ten zírá –

kde žádost, jež tam nemá vůli svou?

Jsem nejšťastnějším tvorem všehomíra

a nechci myslit změnu na novou –

obraze čarovný, ty nejsi přelud bledý –

ó viň svůj půvab před vznícené hledy!

Mít budu paní vzornou, v každém kroku,

mít budu počet dětí veliký,

vším zásobeni vzrostou během roků

na ředitele, rady, státníky,

mé dcery s něhou v tmavém, velkém oku

zřím opěvány všemi básníky –

já, šťastný otec, na ně patřit budu –

toť náhradou za všechny doby trudu!

Postavím kapli; povodeň-li bude,

dám stovek pár; v žurnálech ctihodných

se zastkví jmeno dobrodince všude;

ves jakás shoří – z prostředků dám svých

tolik a tolik; dám na různé chudé:

pelikán hrdla mláďat drobounkých

svou krví sytí – já když pozasiji,

snad sklidím pro své aspoň baronii!

Můj dík ti, bože, že až do věčnosti

jsi prodloužil mi zemský život ten –

již nebudu víc klnout v zoufalosti

ten hříchu mého dávný směšný den,

Dřív nechci ve hrob složit svoje kosti,

až řad dnů světa bude vyplněn,

ba, na mše dám i chci se pomodliti,

že dlouhé věky ještě budu žíti!...

Pan Ahasver, jak vidno, moudře chopil

se hybných sil všech věků našeho,

že hloupé kousky v minulosti ztopil,

je hodno chvály muže moudrého;

že verš neb rým on místy v křivo sklopil,

odpustí vkus čtenářstva ctěného,

je stár (což neřek by, kdo by ho viděl)

a poetiky užívat se styděl...