Mému bratru.

Z té tvrdé skály, v kterou dobré ruce

otce a matky těžce spolu bily,

vytrysklo kolik pramenů,

leč všecky v zem se vpily.

A jen my dva jsme létli dál,

divoce, prudce, jako v pomatení;

před námi svět se svůdně smál,

za námi létlo tiché zaúpění.

V les vrazili jsme divoký a tmavý,

přes křivé kořeny a balvany se hnali.

Když kolem nás se shlukly šelem davy,

my šíleně se tomu smáli.

A zmizeli jsme druhu druh,

že o sobě jsme nevěděli.

Za lesem bažiny se táhly v kruh,

jež pohltit nás oba chtěly.

Už v čisté nitro naše vnikl kal

a běh náš pomalý byl, líný.

Nad bahnem havran zakrákal

a všude vstaly temné stíny.

Dnes není možno ani pochopit,

jak v strašné temné noci

jsme mohli spatřit slabý hvězdy svit,

jež k sobě táhla kouzelnou nás mocí.

Na hoře plála Poznání,

jež na obzoru zvedala své témě.

My oba zamířili k ní

a záhy dosáhli jsme pevné země.

Pak šlo to zase v jednom pospěchu,

na vrchol příkré hory jsme se hnali.

Tam v náruč padli jsme si bez dechu

a šťastně, vítězně se pousmáli.