Mému dítku.

Poupě srdce mého,

ty předrahé dítě,

ubohá tvá matka

čemu porodí tě!

Málo tebe v světě,

málo blaha čeká,

ani krov nádherný

ni kolébka měkká.

Příbytek tvůj prostý,

lůžko tvoje chudé,

ve náručí matky

přec ti dobře bude.

Ta obejme tebe

tak něžně, tak vřele,

bohatstvím své lásky

obsypá tě celé.

Ze svých drahokamů

palác tobě zrobí,

skvostných perel leskem

čílko tvoje zdobí.

Šatečky ti utká

z zlatoskvoucí nítě

a slaďounkým medem

hojně napojí tě.

Písněmi tě svými

v spánek ukolíbá,

k probuzení jemně

sen s oček tvých slíbá.

Tak v mladinkém žití

rozkoší ti stero,

jak bys v lůně kněžny

bylo vypučelo.

Jak se ale vyrveš

z matčina objetí,

přemnoho ti bude

žalu přetrpěti.

Již ve krůčku prvním

budeš chladnou rosou

brodit musit nožku

slabou, útlou, bosou.

A kdy zatoužíš si

po hře rovných druhů,

zle se ti povede

v rozpustilém kruhu.

Ti kamení ostré

na cestu ti shrnou

a bělounký šat tvůj

mnohou skalí skvrnou.

Ve pustině tebe

na bezcestí svedou –

tam slzičky zrosí

tvářinku ti bledou.

A ty v rozželení

volat budeš: máti!

budou se tvým slzám,

tvému želu smáti.

Ach, ty drahé poupě,

kéž by možno bylo,

by se’s nikdy srdce

matky nevzdálilo!