Mému klavíru.

Můj klavír stojí zanedbán a tich

a s výčitkou se němou na mne dívá. –

Mám k tobě sednout? – Hráti byl by hřích,

když příroda mně celá hrá a zpívá.

A jak mi zpívá! Nikdy ze strun tvých

má neumělá ruka nevyloudí

tak sladkých písní, trilků jásavých,

jež skřivanovi z hrdélka se proudí.

A kdyby přišel třeba Musy syn

a rozechvěl tvé struny nejvřeleji,

přec píseň jeho bude pouhý stín

té písně, kterou v houští drozdi pějí!

Ó jen mi spílej, věrný druhu můj,

a hlasně reptej, stále že jsem v poli;

jen probůh! nemlč: němý pohled tvůj

víc nežli slova nejpříkřejší bolí.

Až nivy uspí seveříku dech

a zima přijde v bílé říze svojí,

pak budem spolu v těsných města zdech

zas celé dni a nic nás nerozdvojí! – – –