Mému národu.

Pozvedni hlavu, kletý národe,

a setři smutek s vrásků svého čela,

a nasej růže nové naděje,

by tvář se zase v světle po zaskvěla.

Požehnej zbožně dávné památce,

jež v knihu dějin psala slova zlatá,

stříbrným písmem jména oslavy

a čerstvou krví jméno renegáta.

Napiš tam černě onen věku díl,

kdy hlavu tvoji bědou rozedrali,

a nejčerněji bílé hory den,

kdy vlastní bratři proti tobě stáli.

Rozepni kletby šíponosný luk

a na jich duše slož to břímě hříchu,

jež rád by barbar na tvé srdce klad’

pln chytré lsti a závistného smíchu.

Už na ty doby nezpomínej víc –

jsouť dávno v klíně, co zvem minulostí,

a chceš-li slzou ulevit si snad,

to zaplač si jen tiše ve skrytosti.

Však mečem činu sáhni v světa díl

a do všech konců hlásej slova slávy –

už pryč s tím smutkem s čela na věky

a pryč s tou vráskou s rozedrané hlavy!

Ha ještě’s národ, srdcí ještě máš,

kde vřelá píseň lásky k tobě zvučí.

Dej čin – k té písni bouřnou melodii

a na věky tě nikdo neumučí!