MÉMU PSU, PORETTOVI.*)

Můj Poretto, je zase večer vlahý,

noc kape sem už zvolna polohlasá,

krev oblévá hor osněžených tahy,

tma zardousila obraz Soprasasa.

Jen vodu, vodu železitou z Rabbi

nemocen piju, obživnuvší s květy,

dnes melancholický a dosud ještě slabý

hřích pášu vůní prvé cigarety.

Můj Poretto, my vrátíme se přece

v zem’ na severu, bude nám jak ptákům,

jimž uvolnil se žalář jejich klece.

Tam uslzeným zjevíme se zrakům,

u kamen lehneš, v pokoji mém tichém,

mé malé ženy oživeném smíchem...