Mému rodišti.

Ó rodiště mé drahé, milované!

Zas vidím tebe, stojím před tvým prahem

a za slzou mi slza z oka kane –

ach, odpusť mi, vždyť pláči pouze blahem.

Já poutník jsem, jejž unavila cesta,

jsem umdlen hlukem velikého města;

zda také jako poutník v stromů stínu

si v objetí tvém vlídném odpočinu?

Zda najdu opět klid? – Ó najdu jistě;

vždyť cítím už, jak s duše tíha padá,

a kam jen hlednu, na každičkém místě

se na mne smějí léta moje mladá.

Zde každý strom a keř i každý kámen

potok v lučině i skalní pramen

roj upomínek blahých pro mne chová,

vše volá na mne: dítětem buď znova!