MÉMU SLUNCI

Jak plný úsměvu byl hvozd

a voněl pryskyřicí,

když plál mu s nebe slunce skvost,

jak mně jas Tvojich lící!

Pak slunce v dáli zapadlo,

vše shaslo, co se skvělo,

co hořelo, vše vychladlo –

a všecko zesmutnělo.

Ta cesta lesem, kde zněl smích,

teď v smutných stínech mizí,

noc na sosnách a na keřích

se chytá černou přízí...

Ó, neodcházej, Slunce mé,

mne děsí černé sosny –

my spolu v záři půjdeme,

já bojím se své o sny!...